Betánský blog
Skoroapokalyptická, 2. 12. 2012
Před skorobohoslužbou mě, jako ostatně po každé, popadaly různé vlny pochyb o smyslu tohoto seriálu. Měl jsem strach, jestli si to betánští vezmou za své a pozvou lidi, a jestli vůbec lidi přijdou a nebude poloprázdný kostel. A navíc, co právě já mám lidem mluvit do života?
Opět se mi zdál můj pravidelný sen, že už mám vyjít na stupínek a přečíst kázání, akorát že to kázání je ve stavu v jakém jsem ho měl v okamžiku toho snu. Tedy ve stavu značně nedodělaném. Alespoň že jsem nebyl nahý. To se mi také často zdává.
No a pak taky jestli hudba nebude příliš tvrdá a hlasitá. Když jsem viděl v kostelních lavicích nebývale velké procento střední a starší generace, nedalo mi to a šel jsem za zvukařem Tomem s povzbuzením, aby se nebál stáhnout volume co to půjde. Byl jsem však ujištěn, že vzhledem k neztlumitelným bicím to stejně moc nepůjde.
Naštěstí se však žádná z těchto obav nenaplnila. Kostel se příjemně zaplnil, a i když to byla hudebně zatím nejtvrdší skorobohoslužba, tak se to k tomu tématu apokalypsy dobře hodilo a reakce účastníků na hudbu byly pozitivní. Alespoň ty, co jsme zaznamenali. Také když jsem stál na stupínku, tak jsem cítil, že je atmosféra v kostele dobrá a lidé jsou naladění k poslouchání. (Minimálně se smáli tam, kde se měli smát a nesmáli se tam, kde se neměli smát.)
Otázky po smyslu skorobohoslužeb a nakolik se nám daří jejich cíl naplnit, jsou samozřejmě na místě. Není to klasická evangelizační akce, kdy bychom po ní mohli provést statistiku, kdo uvěřil, kdo po ní začal chodit do sboru apod. Občas se k nám donesou různé výtky, že jsme příliš liberální a humanističtí, proč tam hrál ten a ten nebo proč a jak se hrálo to, co se hrálo. A sami se občas ptáme, jestli má smysl investovat tolik času do akce, u které nevidíme hned přímou odezvu, rychlé ovoce.
Přesto máme stále (obzvláště po tom, co další skorobohoslužba zdárně skončí) pocit, že se formát skorobohoslužeb doposud nevyčerpal, a že má smysl je dělat. Že má stále smysl odhalovat pro hledající i věřící to, o čem je křesťanství. A že má smysl dát si práci s formou, aby byla současná, kvalitní a inspirativní. To je totiž ústřední myšlenka skorobohoslužeb.
František Brückner, foto Peťa Hašková