Betánský blog
Druhý betánský pesach – sederová večeře (pohledem z kuchyňského okénka), 21. 4. 2013
Ještě před dávnými časy, ještě než jsme vpluli do informačního moře Internetu, jsem si pořídila brožurku o židovských svátcích. Slavení pesachu bylo blízké mému pojímání spirituality a moc jsem si ho přála prožít. Loňský rok mi pro omarácké povinnosti utekl (OMAR - Odbor pro manželství a rodinu), o to více jsem se těšila na ten letošní. A Pán Bůh dal, že jsem se směla zúčastnit a slova jako karpas, bejca, maror, afikoman přestala být jen tajemným shlukem písmen.
„Nechtěla bys nám pomoct s sederovou večeří?“ zeptal se manager celé akce, Zdeněk. Po mé vstřícně nadšené odpovědi pokračoval: „Potřebovali bychom někoho, kdo by v kuchyni ohřál guláš...“ Tak to bych mohla zvládnout. To snad nepokazím. Že se jedná o roli hlavy kuchyně, docela zodpovědnou, mi došlo až ve chvíli, kdy jsem v té kuchyni na Majáku stála. To už jsme měli prostřenou a vyzdobenou tabuli pro asi čtyřicet osob, hosté se scházeli a s nimi i významné pokrmy pesachového stolu: kopce macesů, sederový talíř s bramborami, ředkví, petrželí a vejcem, již zmíněný jehněčí guláš, charoset (směs strouhaných jablek, ořechů, rozinek)... Poháry na víno nedočkavě čekaly, až se po čtyřikráte naplní k přípitku. Svíce a sedmiramenný svícen byly slavnostně zapáleny (potěšilo mě, že v židovských rodinách je zapaluje paní domu – jejíž rolí jsem byla nečekaně poctěna já) a slavnost pesachové večeře pod vedením Petra začala.
Řekne-li se seder, znamená to pořádek, řád. I ta naše večeře měla svůj pevně stanovený průběh, který v Petrově jasném a přívětivém podání zaujal děti i dospělé. Za okénkem z kuchyně do sálu jsem vše měla jako na divadle. Děti hrály hlavní roli: základem sederu je totiž seznámit je s významem vysvobození židovského národa z egyptské poroby. V průběhu večera kladly otázky a dostávaly odpovědi, připíjely si spolu s dospělými (hroznovou šťávou), hledaly afikoman – poslední kousek macesu, který byl schován, aby jej děti mohly najít a „prodat“. Cinkání pohárů, radostné halasení, povykování a možná i mlaskání se střídalo s posvátným tichem při čtení biblických veršů a modlitbách. Po snězení posledního jídla, vyprázdnění všech pohárů a pronesení posledního požehnání nastala chvíle veselí a s ní také možnost využít síly snězeného pokrmu při židovských tancích. Dětem i dospělým to prý náramně šlo a i netanečníci byly vtáhnuti do společného kola.
Ale to už já nevím, tam jsem už kuchyňským okénkem nedohlédla, tančilo se o poschodí výše, než byl dřez plný nádobí a rukou ochotných je umýt. Ale soudě podle dupotu a jásotu si to všichni krásně užili. Ale to my v kuchyni taky.
Sederová večeře není jen o jídle. Je to nejduchovnější stolování, které jsem zažila. Vše dává smysl, je propojeno do hloubky a šířky. Je nádherné ji prožívat s duchovní rodinou. Ráda si všechno za rok zopakuju.
Díky patří Zdeňkovi za organizaci, Petrovi za průběh, vrchnímu číšníkovi Luďkovi, všem kuchařkám a číšníkům (viděli jste někdy číšníka, který jen o kousek přesahuje stůl? Já jo. A jak mu to všechno šlo!) a těm, kteří doma míchali, strouhali, váleli, pekli, vařili... Všem, co něco zapůjčili, všem, co se jakkoliv jinak podíleli a všem, kteří přišli jako hosté, fotografovi Králíkovi a taky Pavle za vedení při tancích.
PS.: Eliáš nepřišel. Měl připravený ten nejkrásnější pohár, tak jako při této příležitosti vždycky. Budeme se na něj těšit příště.
Bohunka Horská