Betánský blog
Živoucí církev IV. - Vedení k Bohu, učednictví
O čem je ono notoricky známé učednictví? Je to nějaký přežitek nebo výraz podezřelého společenství, kde lidem blbnou hlavu? Co s tím v dnešní církvi? Vede k Bohu církev nebo konkrétního člověka konkrétní člověk? Budeme se zde zabývat především tématem učednictví.
1. Jak na to šel Ježíš?
1.1. Vztah
Jak Ježíš dosáhl toho, že jeho zpráva nevyšuměla? Mk3,14: Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním. Jde o vztah – být s Ježíšem. Ve vztahu učedníci rostou, učí se, kladou otázky (podobenství o semeni), řeší své postavení (L 22,24: kdo je z nich největší), mluví s ním o svých obavách a strachu (L 12,4), mluví spolu o nadějích a víře učedníků (Mt 16,16), Ježíš mluvil s učedníky o jejich starostech, praktickém životě, prioritách a dával jim životní rady (L12, 22n), jsou vysláni do neznámého (L10,1)...
1.2. Lidi
Trávil čas mezi lidmi, neměl jen svou kancelář a bohoslužby. Většinu svého času tráví přímo mezi lidmi, na cestě, se zástupy, s nemocnými, ... Byl mezi lidmi, byl s nimi v jejich prostředí, v jejich problémech, u jejich otázek...
1.3. Sám sebe
Nepředával jen informaci, ale předával sám sebe. Jak něčeho takové lze dnes dosáhnout? Jak se to dělá? Byl příkladem, byl Mistrem, byl Mesiášem a učedníci to pochopili a dotklo se to jejich srdce tak hluboko, že pro to byli ochotni zemřít mučednickou smrtí. Byli ochotni pro Ježíše změnit životní styl a to zásadním způsobem, opustili své domovy, žili a umírali pro něj. Proč? Prosím posečkejme ještě s odpovědí, že to bylo působením Ducha svatého, což samozřejmě nelze rozporovat.
1.4. Hospitalita
Ježíš byl ochoten přijmout lidi do svého života, i když to byli lidi opovrhovaní (celník) nebo se jich lidé štítili (malomocní). Latinsky to lze vyjádřit slovem „hospitalitas“. Měl k nim postoj milosrdné služby, pomáhal jim a staral se o ně. Pokud chceme být učedníky Ježíše, bude třeba se začít starat o druhé lidi a to nejen o své přátele, ale i své nepřátele Mt 5,46: Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? Když budeme chtít následovat Ježíše Krista podle jeho slov, může to někdy vyznít až radikálně!
2. Jak na to jdeme my dnes?
2.1. Křesťan nebo učedník?
Pokud se podíváme na západní kulturu, je vidět, že církev rozhodně není imunní k materialismu a konzumnímu způsobu života. Často církev není v žádném napětí vůči okolnímu prostředí. Nikomu nevadí, nikoho nepohoršuje, neohrožuje, je svému okolí v podstatě lhostejná. Když tu bude, bude, když nebude, nevadí. Řadový člen sboru má mnohdy stejné priority a hodnoty jako mnozí mimo církev. Nejednou nás zaskočí vyšší míra milosrdenství a poctivého jednání mimo církev ve srovnání s bratry a sestrami v církvi. Čím jsme jiní? Funguje to, co žijeme? Žijeme skutečně to, co si myslíme, že žijeme? Když se zeptáme, kdo se pokládá za křesťana, ozvou se všichni minimálně členové sboru. Ale když se zeptáme, kdo je učedníkem Ježíše Krista? Velmi opatrně se přihlásí jisté procento lidí. Proč? Můžeme oddělovat tyto dvě otázky? Jak to, že jsme uvěřili tomu, že „obrácení“ všechno vyřešilo jednou pro vždy a následování Ježíše Krista je jen přívěšek? (Mt 7,21n: Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal;...)
2.2. Statistika
Křesťané často nemají rádi statistiky a průzkumy. Je to cítit po manažerství a jeví se to jako málo duchovní. Problém ale je, že nám unikají dosti zásadní pravdy o nás samotných. Pokud se podíváme na téma učednictví: statistika v USA udává, že pouze 17% účastníků bohoslužeb navázal vztah s jednotlivcem nebo malou skupinkou, aby díky tomuto vztahu duchovně rostl. Průzkumy ukazují, že jen malé procento lidí v církvi si stanovuje konkrétní měřitelné cíle svého duchovního života. (Barna Research Online z 9.5.2000.) Georg Barna (Growing True Disciples) ve svých výzkumech udává, že osm z deseti lidí z církve na otázku, čeho by chtěli v životě dosáhnout, odpověděli: dobrý rodinný život, postup v zaměstnání a finanční prosperitu.
Nehledě na to, že to říká statistika, zdá se mi to velmi pravděpodobné. Jakým způsobem ale potom jsme učedníky Ježíše Krista? Proč a kam bychom měli duchovně růst? Co tento pojem prakticky znamená v naší představě? Kdy jsme naposledy vedli někoho k Bohu? Vedli jsme vůbec někdy někoho? Jak lze duchovně růst a následovat Ježíše Krista, když jsme nezakusili a nezakoušíme, co je to činit učedníky (Mt 28,19)? Greg Ogden (Proměňující učednictví, Návrat domů Praha 2010, s.33) pokládá otázku: Jaké naděje na přežití má organizace, v níž 20 procent členů obstarává veškerou práci, zatímco 80 procent si samo volí do jaké míry se budou angažovat? ... většina členů této organizace vidí své členství v organizaci jako dobrovolné a necítí žádnou potřebu žít v souladu s ideály této organizace.
2.3. Programy nebo vztahy?
V církvi jsme se vydali cestou programů, chcete-li biblických hodin, nejrůznějších kurzů, skupinek nebo jinou formou hromadnějšího vyučování. Jsem přesvědčen, že stojí za to, se ptát, jestli tyto „programy“ přinášejí tížené ovoce, čímž je proměna lidského života? Nikoli znalosti, momentální oslovení, objev něčeho nového, ale skutečnou dlouhodobou koncepci růstu v lásce k Bohu a svému bližnímu? Nic se shora zmíněného (nejblíž k tomu mají asi skupinky) nevytváří učednické vztahy. Nikdy se neděje učednictví, které vidíme v Písmu. Dějí se jiné, dobré a také jistě bohulibé věci. Kde jsou ale lidé vedeni ve svém životě, v jejich osobních otázkách, na kterých se láme to, zda půjdou nebo nepůjdou „úzkou“ cestou. Kde jsou v milosrdném prostředí vedeni, konfrontováni se svým hříchem, povzbuzeni ve svém selhání, kde naříkáme s naříkajícími a kde se radujeme s radosti druhého? To vše na úrovni běžných vztahů v církvi, nikoli profesionalizovaných služeb.
3. Jak na to?
3.1. Sdílení života
Podle Grega Ogdena se učednictví děje tam, kde sdílíme život. A to se děje tam, kde lze vytvořit prostor pro důvěrný vztah, kde lidé přebírají zodpovědnost (rovnocenně), kde lidé mohou růst svým tempem a kde jsme někomu vykazatelní.
3.2. Běh na dlouhou trať
Učednictví je běh na dlouhou trať. Začnete se intenzivně věnovat jednomu či dvěma lidem. Pak ale nemáte už čas na jiné sborové aktivity jako dříve. Aktivity, které například zasahovali 1/3 nebo ½ sboru. Najednou máte v hledáčku jen jednoho konkrétního člověka. Pokud se mu ale budeme věnovat a on poroste, bude se i on rád věnovat někomu jinému a bude vědět, jak to vypadá. Pokud by se v 80 členném sboru věnovalo pět lidí každý dvěma jiným po dobu např. tří let. A oni by pak měli chuť se věnovat opět pouhým dalším dvěma lidem v následných třech letech. Projde touto zkušeností během šesti let celkem 45 lidí, mezi kterými nemusí být jen lidé z daného sboru, ale i lidé, kteří měli otázky ohledně křesťanství. Nebyl by při takovém přístupu daný osmdesáti členný sbor dál, než když šest let dál koná své biblické hodiny a nejrůznější setkání hromadnějšího typu? Ze začátku se tento přístup zdá jako nevlivný a jako ztráta smysluplných církevních aktivit. Nakonec ale plodí proměněné lidi a to v mnohem větším měřítku než zaběhlé způsoby. Je to ale běh na dlouhou trať a žádá si disciplinovanost a důslednost. A neodpustím si otázku: Jaký je rozdíl mezi organizováním lidí a mezi činěním učedníků?
3.3. Převezmi zodpovědnost
Převzít zodpovědnost a přijmout Boží povolání dle slov Ježíše Krista: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. Mt 28,19-20.
Křtí jen kazatelé a možná máme za to, že je to jejich práce přivádět lidi k Bohu a vyučovat je. Ježíšovo povolání ale platí jeho učedníkům. Pokud se považujeme za jeho učedníka, jsme k tomu povoláni. Vést lidi kolem sebe k Bohu, činit učedníky, což nemusí vůbec být už pokřtění lidé v církvi, ale naši přátelé, kteří se o Boha zajímají. Vyučovat druhé. Ani jedno nemusí být v poloze učitele a žáka. V duchovních věcech jsme všichni odkázání na Boží zjevení a mnohdy čerstvě obrácení lidé vidí jasně věci, které staří církevníci už vůbec nevnímají. Jde jen o to, zda si to vezmeme za své a začneme se rozhlížet kolem sebe – s kým můžu vytvořit něco jako učednický vztah. Je to o našem vnitřním nastavení. Nejde o větší časovou zátěž, nejde o naše schopnosti, jde jen o to, zda převezmeme zodpovědnost.
3.4. Prakticky
Velmi prakticky – jak to může vypadat? V kontextu našeho betánského sboru by to mohlo vypadat tak, že se někteří stanou doprovázejícími kmotry druhých. Že pár jednotlivců se pokusí o něco jako učednické vztahy (mini skupinky) v tom smyslu, že půjde o partnerství nikoli vztah v módu: učitel a žák. Na těchto mini skupinkách by mělo docházet kromě vyučování a modliteb také ke vzájemnému vyznávání hříchů a otevření i osobních věcí, které nás brzdí v růstu. Nemělo by jít o nějaké „rýpání“ se v sobě, ale o sdílení věcí, které v nás mají nakonec poslední slovo a neměli by mít. Lidé, kteří se učednictvím zabývají dlouhá léta, jednoznačně potvrzují, že takové vztahy v Ježíši Kristu vedou ke skutečné proměně. Zdůrazňuji – v Ježíši Kristu, každý z účastníků takových mini skupinek musí mít na zřeteli, co pomůže druhému v růstu v Ježíši Kristu. Jde o Jeho jméno, Jeho království a Jeho vůli!
Otázky:
- Jak činí dnes církev učedníky?
- Jakou máme představu o tom, co to znamená učednictví?
- Vidíte návrh v bodě 3. 4. jako něco smysluplného nebo jako utopii? Co vás k tomu napadá, jak to dělat?
- Jak myslíte, že přebíráme jako jednotlivci zodpovědnost za naplnění největšího poslání? (činit učedníky, křtít a vyučovat)
- Jak bychom odpověděli my na otázku, zda jsme křesťani? A jak na otázku, zda jsme učedníky Ježíše Krista?
- V čem je vaše křesťanství učednictvím?
Petr Dvořáček