Betánský blog

  • O příspěvku
  • Datum: 24. 11. 2014

Živoucí církev V. - Ztělesňující styl života

ztělesnění 2

Způsob jakým Bůh vykoupil svět a zjevil se nám, bylo ztělesněním Slova, Syna Božího. Stal se tělem a přišel žít mezi nás (J1,1-18). Jan 1,14: To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Stejně jako Ježíš byl poslán na tuto zem mezi nás lidi, i my jsme posláni mezi ostatní lidi. Jan zaznamenává Ježíšova slova: Pokoj vám, opakoval Ježíš. Jako mě poslal Otec, i já posílám vás (J 20,21) nebo v J 17,18: Jako jsi poslal na svět mě, tak jsem já poslal na svět je. V teologii se mluví o Boží misii – missio Dei. My, kteří jsme poznali Ježíše Krista, jsme vyslaný lid, stejně jako on byl vyslaný Syn Boží. Charakterem našeho bytí tedy je „vyslání“. Jsme v jádru odstředivé společenství.

A. Hirsch si správně všímá, že ztělesnění Božího syna v Ježíši Kristu vyjadřuje minimálně následné:
  1. Přítomnost. Ko 2,9: V něm je tělesně přítomná veškerá plnost Božství,… Bůh se stal člověkem a přebýval s námi. Byl nám blízko, dotýkal se nás, mluvil s námi tváří v tvář, pomáhal lidem velmi konkrétně a hmatatelně. Na kolik jsme přítomni ve svém okolí? Na kolik na něj máme vliv a naše okolí nás bere za své? Pokud lidé pocítí, že s nimi jsme rádi a máme na ně čas, můžou také pocítit, že Bůh je s nimi rád a má je rád a dává jim svou pozornost.
  2. Blízkost. Mk 1,15: Čas se naplnil - Boží království je blízko. Bůh se nám lidem přiblížil způsobem, který jsme mohli chápat a pocítit. Ježíš se přiblížil farizeům, ale i nevěstkám, celníkům a malomocným. Jak moc blízko jsme lidem kolem nás? Máme na ně čas a chuť se jim přiblížit? Blízkost lidem nejde sama, musíme o ni stát. Bude projevem naší lásky k lidem.
  3. Bezmocnost. Ztělesnění znamenalo pro Ježíše - Božího syna pokoření (Fp 2,6n), umenšení, postoj služby. Křesťané nejsou lidé, kteří všem řeknou, jak to je, protože oni to přece nevědí. Jsme připraveni sloužit lidem v našem bydlišti? Jak lidé kolem nás pocítí naše umenšení a to, že tu jsme rádi pro ně, i když z toho nic nemáme? Je velmi smutné, že církev je chápána a to nutno přiznat, že legitimně jako instituce, které jde o moc a moc používá pro své zájmy.
  4. Proklamace. Ježíš hlásal, že se přiblížilo Boží království a volal k pokání a víře. Jsme připraveni sdílet evangelium a jeho praktické aspekty v konkrétních životních situacích lidí kolem nás?
Evangelium k lidem, ne naopak

Princip „ztělesnění“ nás učí přivádět církev za lidmi místo, abychom přiváděli lidi do církve. Lidé nechtějí být „pocírkevničtěni“. Proč by to měli chtít? Nejde o to dostat lidi do církve, ale dostat „Ježíše“ a jeho evangelium k lidem. To se děje, když se snažíme porozumět potřebám, rytmům života, vztahovým sítím, které jsou všude kolem nás. Jde o to všímat si, kde a jak se lidé scházejí. Kde probíhá jejich život, jak rozumějí svému životu nebo Bohu. Pak je na místě vyjádřit evangelium relevantním způsobem, který bude dávat posluchači smysl a bude řečen srozumitelným jazykem v kontextu jeho otázek.

Nesoustředit se na církev

Je třeba přestat soustředit naši misii na církev (jde nám o růst sboru, jde nám o početní růst, jde nám o to, abychom dělali to, co nám hlodá ve svědomí, že to dělat máme…) a soustředit ji na Boha. Prvotně je třeba se soustředit na Ježíše Krista, jím být oslněni, jeho zkoumat, od něj se učit. To nás nutně povede k lidem. Abychom zde poctivě byli pro ně, s nimi a sdíleli s nimi svůj život. Až potom se zajímejme o to, jak budovat sbor, církev. Naopak to nefunguje! A. Hirsch to správně vyjádřil, když napsal (Zapomenuté cesty, Křesťanské centrum Příbram, 2012. s. 159.), že christologie určuje misiologii a ta určuje eklesiologii.

Překážky

Největšími nepřáteli ztělesňujícího stylu života je individualismus (orientace na sebe sama), konzum (zaměřenost na naplnění předně našich osobních potřeb) a materialismus (orientace na „mít“ místo na „být“). Ztělesňující styl života je naproti tomu orientován na druhé lidi, jejich potřeby a to kvůli vztahu, který jsme k nim zaujali.

Jak to může vypadat?

Jde o pouhé nápady a inspiraci pro naše osobní přemýšlení a hledání vlastní cesty v Bohu, nikoli o rady, co máme udělat.
  1. Jezme a pijme s lidmi kolem nás a to pravidelně, když to jde! Třeba jednou týdně. V zaměstnání, s přáteli.
  2. Pokud máme rádi zvířata, pořiďme si psa a choďme na procházku se psem. Velmi rychle tak zabředneme do smysluplných rozhovorů s lidmi z okolí našeho bydliště.
  3. Možná se přestěhujme blíž k těm, které nám Bůh dává na mysl. Pokud máme příliš náročné zaměstnání, může být Boží cestou ho změnit, abychom měli čas na lidi.
  4. Hledejme cestičky, jak trávit čas na veřejných místech. Možná se budeme divit, do jakých rozhovorů zabředneme. Zkusme si číst Písmo na veřejných místech místo doma, zjistíme, že nás oslovuje novým způsobem.
  5. Zapojme se do nějakého spolku, klubu v místě svého bydliště. Místo chození na církevní akce a jejich organizování, vytvářejte vztahy s lidmi, kteří neznají Ježíše Krista a přesto hladoví po věcech, jejichž zdrojem je jen Bůh (jistoty, štěstí, naplnění života, proměnu nejbližších vztahů, nebýt sami...). Smyslem není jen někam na oko patřit. O tuto habaďůru nikdo nestojí, ani Bůh. Jde o to se skutečně stát součástí svého okolí. O to jde ve vtělení. Ježíš nebyl jen na oko člověkem. Skutečně jím byl se vší tekoucí krví a fyzickou bolestí.
  6. Přemýšlejte, kde máte dobré příležitosti srůst s okolím, ale protože spěcháte, nevyužíváte toho. Např. při vyzvedávání dětí ze školek a škol. Udělejte si čas na nepředvídatelné příležitosti. Pokud se jen honíme za splněním povinností, říkáme druhým – Bůh pro tebe není a nemá na tebe čas.
  7. Vytvořme si prostor pro spontánnost. Jsou to právě neformální a neplánované chvíle s lidmi, které vytvářejí vztahy. Všimněme si kolik klíčových rozhovorů a věcí se odehrálo v evangeliích na cestě a zcela neplánovitě. Pokud cokoli neočekávaného vnímáme negativně, nemůžeme předat poklady evangelia. Je třeba si plánovitě vytvářet prostor pro spontánnost a nastavit si rytmus života tak, aby pro věci, které přicházejí „mimochodem“ byl čas. Pokud budeme neustále v časovém stresu, těžko budeme někoho milovat.
  8. Věnujte se lidem z vašeho okolí, kteří mají zájem hledat ve svém životě. Nabídněte jim společné projití Základů křesťanství. Nabídněte jim modlitbu. Pomozte jim samým vidět Boží jednání v jejich životě (Sk 14,17). Bůh jedná v životě nevěřících lidí kolem nás (Sk 17,28). Pomozte lidem nalézat svého stvořitele, jehož podpis nosí v srdci. On jim není tak vzdálený a není tak cizí. Touhu po něm nosí každý v srdci (Kaz 3,11). Ptejme se na duchovní zážitky, na to zda a kdy lidé prožívali Boží blízkost. Mluvte s nimi o svém příběhu. Pomozte jim dělat praktické kroky na jejich duchovní cestě jejich tempem a skrze to, co je jim vlastní. Nestačí jen zapříst rozhovor s lidmi. Je třeba s nimi tvořit skutečné vztahy.
  9. Ptejte se lidí na jejich život. Zajímejte se o ně. Naslouchejte jim. Věnujte jim soustředěnou pozornost. Lidé poznají, jestli se s nimi bavíte jen proto, že jim něco chcete vnutit nebo jestli je máte skutečně rádi. Navazujte skutečná kamarádství s lidmi mimo církev.
  10. Využijte oslavy všeho typu – svatby, narozeniny, narození dítěte… Církev nebývá spojena s oslavami a večírky. Ale Ježíš na jedné svatbě ve chvíli, když už všechno víno bylo vypito, promění vodu ve víno skvělé kvality a párty běží dál. Je dobré zažívat s lidmi důležité životní chvíle. Lidé začnou překvapivě mluvit o hlubokých otázkách na večírku, kde se vytvoří atmosféra bezpečí, přátelství a mezilidské pohody. Křesťané mají dvojnásobný důvod slavit a vyjádřit vděčnost.
Otázky:
  • Na jaké meze narážíte v otázce ztělesňujícího stylu života?
  • Jakých aktivit se jako křesťané bojíme účastnit? Bál by se jich i Ježíš?
  • Buďme realisti – máme čas na své okolí? Spontánnost, rozhovory, pozvat někoho na kafé...
  • Jakou prioritu v našem životě má „život ve světě“?
  • Kde trávíme čas mimo zaměstnání a rodinu? Co by se muselo změnit, abychom ten čas trávili s lidmi z našeho okolí?

Petr Dvořáček

« Novejší příspěvek | Starší příspěvek »