Betánský blog

Bojovníci - dnešní Jákobové

Po mnohé positivní zpětné vazbě na kázání o Jákobovi (z neděle 23. 11. 2014) jsem se rozhodl zde uvést několik myšlenek, které mě při přípravě tohoto kázání doslova přemohly. Protože jsem v příběhu zahlédl svou vlastní tvář.

Jákob byl mladším dvojčetem Ezaua (Gn 27n), který mu za jídlo jednoho dne, kdy se vrací vyčerpaný z lovu prodá své prvorozenectví. Také hned v úvodu čteme, že Rebeka se dozvídá od Boha, že mladší bude vládnout nad starším. Takže bychom řekli, že Jákob má nárok získat požehnání místo svého staršího bratra Ezaua. Když mu ho ale doslova ukradne, Ezau ho chce zabít a otec Izák se zděsí. Jde o silný příběh, který má, co říct do dnešního života. Pojďme se zastavit u jednoho z nejvíce inspirujících příběhů světa, kterým je zápas Jákoba s Bohem.

Gn 32,25 - 33:

Tehdy Jákob zůstal sám. Někdo s ním ale zápasil, až dokud nezačalo svítat. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel. Tehdy řekl: "Pusť mě, začíná svítat!" "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!" odpověděl Jákob. "Jak se jmenuješ?" zeptal se ho. "Jákob," odpověděl. Na to mu řekl: "Tvé jméno už nebude znít Jákob, ale Izrael, Boží bojovník, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a zvítězil jsi!" Jákob ho žádal: "Pověz mi prosím své jméno." On však odpověděl: "Proč se mě ptáš na jméno?" A požehnal mu tam. Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!"

Zápas s Bohem

S Jákobem v noci začne najednou zápasit nějaký muž. Bojují až do rána. Ten muž vidí, že Jákoba nepřemůže a tak mu vykloubí kyčelní kloub. Chce odejít, ale Jákob ho nechce pustit, dokud mu nepožehná. Ptá se na jméno. Jákob přiznává: jmenuji se „Úskočný“ (podrazák). Mění mu jméno na Izrael (bojující Bůh).

V tomto boji bojuje Jákob o své požehnání(přítomnost a působení v lidském životě). Vždyť ho ukradl! Jákob je dotázán na své jméno – odpoví „lstivý, úskočný“ Někdo takový může porazit Boha? Jákob je zde naprosto obnažený – podobně jako nyní ve svém životě tváří hrozbě svého bratra Ezaua, který ho alespoň naposledy, kdy se viděli, chtěl zabít. Přiznává, mé jméno je jen „lstivý“ jediné co visí ve vzduchu je to, že má požehnání od Hospodina (prostřednictvím Izáka). Lstivě získané, ale má! Muž mu mění jméno na Izrael – bojující Bůh (ten kdo zápasí s Bohem a tedy Bůh s ním o Boží požehnání a obstojí). Jákob tady bojuje o jediné – o požehnání!
Jákobem se stává každý, kdo o Boží požehnání přes všechnu svou lidskou malost, hříchy a průšvihy... zápasí o Boží přízeň, stojí o ni, touží po ní. Dnešní Jákobové zápasí s Hospodinem, aby jim dal svou přítomnost, požehnání! Že se nad tím vším vznáší, že Bůh nám v tom pomáhá je druhá věc.
Potřebujeme Jákoby, kteří nepodlehnou svému zlu, nepodlehnou svému jménu, svým okolnostem a perou se, aby jejich život před Bohem obstál. Nevymlouvají se, neomlouvají se před sebou. Nevzdávají to, nezanevřou, až do zraněné kyčle do jitřenky urputně bojují! Bojují, aby až uvidí Boží tvář, jejich život byl zachráněn – Penuel (tak Jákob pojmenoval ono místo) = viděl Boží tvář a zůstal jsem na živu. Rvou se,aby přijali jeho spásu
Tento svět nepotřebuje "sediče" v kostelních lavicích, konzumní křesťanství, lidi, kteří jsou sice dobráci, ale v životě to v podstatě vzdali, pasivně přihlíží. Nechávají se unášet proudem života. Zoufale potřebuje Jákoby, bojovníky sami se sebou, s okolnostmi života, se svou vlastní špatností a hříchem, bojovníky, kteří nepustí Boží rukáv, dokud jim nepožehná! Tolik o to stojí!
Všichni jsme obrazně řečeno Jákobové - lstiví, úskoční, sebestřední, podvádíme bratra, lžeme otci do očí, na které už nevidí!!!! Jákobové, ze kterých Bůh činí Izrael – toho, kdo bojuje za Boží přízeň a obstojí! To já jsem ten zoufalec, který podvádí, aby něco získal a to já jsem ten, koho život učí, že takto to nefunguje, a že všechno jednoho dne vrátím. To já jsem ten, koho Bůh vychovává a pomalu mi dochází, že bez něj to nejde. Pomalu si to přiznávám a všechno se to ve mně pere! Nechci to i chci to! Přu se s Bohem o své spravedlnosti, dochází mi, že jsem jen Jákob (úskočný) a dochází mi, že už ho nepustím, i kdybych měl zemřít, dokud mi nepožehná. Už nechci to kradené požehnání! Už nechci v životě jen brát a nedávat zpět! (život, zdraví, schopnosti, ...) On mi u toho mění jméno, srdce, úděl! Boží vyvolení nestojí v pozici ty ano (Jákobe) a ty ne (Ezaue): Jákob je obrazem lidstva, které se stává Božím lidem a obstojí před jeho tváří! Tak to Bůh chce! Bůh nechce žádného Ezaua!!!! Ať žádný není Ezauem!!! Každý ať je Jákobem!!!
Menší bude vládnout nad velkým. To dobré má vítězit nad zlým. Tak zní zaslíbení! Per se o to, neprodej toto zaslíbení! Bůh nám říká: ač jsi lstivý, sebestředný, buď Jákobem, který bude požehnaný! V zápase Jákoba s Bohem můžeme také vidět poslední soud nad naším životem. Kéž by tam nad našimi životy zaznělo Boží - bojoval jsi a obstál jsi. Kdo by si to nepřál?
Zajímavé je zdůvodnění změny jména: bojoval jsi s Bohem a lidmi – slova se vztahují na Jákobovy minulé vztahy (Ezau, Izák, Lában). Nejde jen o boj stím mužem, ale o celý Jákobův život. Zápasil jsi s Bohem a lidmi a obstál jsi! V jakém smyslu? Ze lstivého muže se stal muž pravých hodnot – Božím požehnáním i svou touhou po požehnání. Nyní Bůh sám skládá zbraně. Uznává, že obstál. Představuji si to jako otcovskou lásku, když si ve stáří promluví otec se synem: Otec ví, že syn udělal mnoho chyb v životě. Vzpomíná si na to, jak si syn nedal mnohdy říct, ale vidí i syna, který se snažil, bojoval a snažil se, aby jeho život obstál alespoň tak jako ten otcův. Otec to nakonec shrnuje slovy: synku obstál jsi!
Největší příklad boje o Boží požehnání je vidět na Ježíši Kristu. Bojuje až do mučednické smrti, jen aby přišlo požehnání na všechny, kdo mu uvěří. On je pravý Izrael (bojující Bůh, kdy jeho protivník obstál)– on je obraz pravého Izraele, Božího lidu! V Ježíši Kristu se stáváme Jákoby – zaslíbení o nás platí, ale je třeba zápasit, bojovat se sebou, s hříchem, někdy s Bohem o to, co po nás chce a co my nechceme.

Shrnutí:

Účel nesvětí prostředky! Je ale vidět, kam až Bůh je ochoten zajít, co přijmout. (nejen na Jákobovi, i na Abrhamovi u Sodomy, Mojžíše Ex 32,31). Rozhodnost před Bohem, odvolávání na jeho zaslíbení, brání ho za slovo, neústupnost našich modliteb, smlouvání s Bohem, připomínání záchranu ztracených pro Boží milosrdenství. Neodbytnost a rozhodnost když jde o spásu/požehnání, je na místě!!!
Má smysl bojovat, snažit se a napnout síly pro nějaký cíl života! Jít za ním přes všechny možné překážky. Věci jsou v životě dány a nikdo to nezmění, ale věci také nejsou dány a mnohé vlastní snahou můžeme změnit! Požehnání dostává, kdo o něj stojí, nikoli, kdo ho prodává.
Nebuďme Ezauem, který dělá, a to i velmi zásadní rozhodnutí podle svých momentálních potřeb a pak pláče.
Požehnání něco stojí. Ani Jákob si ho nemohl jen tak ukrást. 20 let pracuje pro cizí rodinu, kde je několikrát podveden a nakonec zápasí s Hospodinem o požehnání. Nemůžeme ho získat vlastními silami, ale máme napnout všechny své síly!
Nevzdávejme se v životě! Nebuďme tvrdohlaví a paličatí, ale zacílení! Buďme ochotni uznat vinu, pochybení, pokořit se, ale nevzdávat cestu k požehnání. Jákob je bojovník se životem/ s Bohem.
Buďme dnešními Jákoby!

Petr Dvořáček

« Novejší příspěvek | Starší příspěvek »