Betánský blog

Politika – fenomén současnosti? A co s tím my, křesťané?

1 Politika – fenomén současnosti

Může nás nechávat chladnými, můžeme se o ni ­ povrchně či důkladně ­ zajímat nebo být do ní dokonce aktivně zapojeni. Jsou jí plná masmédia, bývá častým námětem rozhovorů při našich setkáních či předmětem mnoha vzrušených debat, ať už v domácnostech či „po hospodách“ nebo v poslední době i na sociálních sítích. V některých chvílích (např. před volbami) nám může připadat, jako by nic jiného snad ani neexistovalo. Ruku na srdce – i my, křesťané, se často různými politickými tématy zabýváme do takové míry, že možná chvílemi zapomínáme, co (nebo spíše kdo) je v našem životě na prvním místě. Ať se nám to líbí nebo ne, dalo by se říct, že politika je jedním z fenoménů současnosti.

Jedna z definic politiky je „umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy, správa věcí veřejných; oblast společenské (veř.) činnosti. Spočívá v účasti polit. subjektů (stran, skupin, jedinců) na stát. záležitostech; nástrojem k prosazování cílů a zájmů je polit. moc, o jejíž získání usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.“ (Malá ilustrovaná encyklopedie, s. 797) Jak už tato definice napovídá, ať chceme nebo nechceme, politika se týká každého z nás. I my jsme součástí státu – málokomu je lhostejné, v jakém státě žije, jak náš stát hospodaří, jaké vztahy má s okolními zeměmi či jaký je jeho vztah k lidem starým, hendikepovaným apod. Přesto nám (a obzvlášť těm citlivějším povahám) často politika může připadat jako něco téměř špatného či nemorálního – něco, co se zcela neslučuje s naším životem znovuzrozeného člověka. Na jedné straně nejsme k věcem veřejným lhostejní, na druhé straně si můžeme pokládat otázky typu: Nepřeháním to s tou politikou? Je můj názor správný? Neměl bych místo politických debat s nevěřícími přáteli raději více mluvit o Bohu? Neoddaluje mě toto téma od Pána Ježíše? Nebo třeba: Neměl bych (např. místo diskutování na Facebooku) se raději do politiky zapojit aktivně?

2 Křesťanství (Bible) a politika

Jsme­-li křesťané, kteří se o politiku více či méně zajímají, můžeme si pokládat různé otázky, které řeší vztah politiky a křesťanství – je možné tyto dvě věci skloubit dohromady? Z historie křesťanské církve víme, že v určitých obdobích našeho letopočtu došlo k poněkud nešťastnému smíšení církevní a světské moci nebo dokonce k nadřazení církevní moci moci světské, proto – jak je naznačeno v nadpisu této kapitoly –bych raději široký pojem „křesťanství“ nahradil slovem „Bible“. Chápu, že to u někoho může vyvolat určité námitky: žijeme přece téměř dva tisíce let od sepsání poslední knihy Bible ­ ve složité době, kdy se potýkáme s pojmy, které v době Starého či Nového zákona ještě neexistovaly: např. Islám, globalizace, komunismus, demokratura nebo masmédia, která nejen informují, ale často také mohou manipulovat veřejným míněním. Víme však, že Bible je nadčasová – je to příběh, jehož středem je Bůh a jeho jednání se světem a s člověkem. Je to svědectví o tom, co Bůh v dějinách učinil a co ještě učiní -­ proč se tedy s našimi dotazy ohledně tohoto tématu neobrátit na Boží inspirované Slovo, které je neměnné a po staletí k nám stále znovu a znovu promlouvá?

2.1 Starý zákon a politika

Starověký Izrael byl teokracií – všechny společenské oblasti jako třeba rodina, vzdělání, životní prostředí i politika byly svou podstatou náboženské. To ale neznamená, že by byl tehdejší svět ve srovnání se současným ideální. Naopak – jednalo se o svět padlý do hříchu „se vším všudy“. Připadá­-li nám situace v dnešním globalizovaném světě složitá, stejné slovo nás zřejmě napadne i při čtení Starého zákona. I za vlády moudrého krále Šalomouna byl obyčejný člověk odírán, nehledě na vládcovo modloslužebnictví. Knihy Královské a Paralipomenon ukazují, jak se dějinami severního království Izraele táhne politikaření, podvody, atentáty a modloslužba. Důsledkem byl Boží soud v podobě asyrského vojska. Také jižní království – Juda – charakterizovala neustálá vzpoura, modloslužba, nemravnost a nespravedlnost ­ a následné babylónské zajetí (Steven M. Fettke: Literatura Starého zákona, s. 94).  Složitost společenské situace můžeme vidět při četbě starozákonních Proroků. Nebo možná naopak, abychom lépe porozuměli obsahu jejich knih a hloubce jejich utrpení, je dobré se seznámit s tehdejší společenskou a politickou situací. Poté, co se Židé vrátili zpět do Izraele, se situace nezjednodušila – judskému národu nadále vládly vnější moci (Řecká říše, Římská říše), zatímco uvnitř židovského národa měly stále větší náboženskou moc židovské sekty farizeů a saduceů, nechvalně proslulé ze života Pána Ježíše. Kolik poučného nám může přinést četba dějin starověkého Izraele, kterou zaznamenali pisatelé zejména historických a prorockých knih Starého zákona!

2.2 Nový zákon a politika

Také doba, do níž přišel Pán Ježíš, se dá označit jako složitá – židovský stát byl okupován Římany, jejichž císařem byl Augustus, který v provinciích zavedl kult císaře a kult římského státu. Od roku 14 vládl Tiberius, adoptivní syn Tiberia – v politice nestranný a moudrý, jinak lidmi neoblíbený – lidé se ho báli a nenáviděli jej. Přesto i tato doba přinesla určité klady, které přispěly k šíření raného křesťanství: v celé Římské říši se stavěly vynikající silnice spojující všechna strategická místa impéria, mořské cesty byly osvobozeny od pirátů; k šíření nového náboženství přispěla i důležitost řečtiny a řecký intelektualismus, nahrazující mnohdy stará polyteistická náboženství, i judaismus coby monoteistické náboženství.

Co se týče Judeje, od roku 4 do roku 39 zde panoval Herodovec, o němž se v evangeliích hovoří nejvíce – Herodes Agrippa, mj. vrah Jana Křtitele, jehož Pán Ježíš nazval „liškou“ (Lukáš 13,32) – nejen pro jeho chytrost, ale také lstivost a mstivost.

Mnozí Židé přijali zvyky a kulturu svých dobyvatelů, avšak jejich náboženství bylo stále živé – očekávali přicházejícího Mesiáše, který je měl osvobodit od nadvlády římských císařů. Do této doby se narodil Pán Ježíš, který však nestanul v čele povstání proti římským utlačovatelům, jak očekávali Židé od svého Mesiáše, nýbrž trpělivě vyučoval o Božím království, které již přišlo – a to přímo v Něm, Ježíši Kristu.

3 Křesťan a politika dnes

Z historie vidíme, že v biblických dějinách byla politika velkým, nikoliv však hlavním tématem: tím byl Bůh. V době Starého zákona byl Bůh tím, kdo „zaštiťoval“ všechny společenské oblasti. V Novém zákoně zase vidíme, jak byli Židé se svou představou přicházejícího Mesiáše „mimo“, zatímco skutečný Spasitel byl již mezi nimi a poukazoval na záležitosti zcela jiného charakteru, než kterými žila většina tehdejších lidí.

Být křesťanem dnes však neznamená, že bychom se měli nadobro zavřít doma s Biblí a být hluší k současným problémům. Ty totiž často vznikají díky tzv. společenskému hříchu, který je vážnější než hříchy jednotlivců, neboť ovlivňuje celé skupiny lidí. Aktuálně náš svět (či naše země) se potýká se společenskými hříchy, kterými jsou např. rasismus, legalizované umělé potraty, sexismus, oligarchie – tedy nešvary, které se dají definovat v současnosti populárním pojmem sociální nespravedlnost, tedy nespravedlností vůči někomu jinému, poškození jeho práv či jeho diskriminaci (Simon Chan: Člověk a hřích, s. 159).

Definovat problémy, v našem případě společenský hřích, je základ – co ale s ním? Jak proti němu bojovat – či přesněji jak jej napravit? Možností je několik, některé nám mohou připadat vhodnější, jiné méně. Ať chceme nebo ne, základem je evangelizace. Osobní obnova sama o sobě sice není dostatečná k nápravě společenských hříchů, ale je to dobrý základ.

Jinou možností je tzv. reforma skupinových struktur – stručně řečeno to znamená, že lidé ve vedoucích pozicích ekonomických či politických struktur mají možnost aplikovat křesťanské principy k provedení potřebných změn ve společnosti. Je jasné, že spolupráci s nevěřícími se nevyhneme, ale můžeme být světlem i solí a svědčit tím světu. I my sami, kteří v těchto pozicích nejsme, se můžeme sami zapojit v určitých věcech, které můžeme ovlivnit (vzdělávání veřejnosti, odmítnutí kupovat výrobky firem, které je testují na zvířatech či znečišťují životní prostředí apod.).

Jsou­-li struktury společnosti poškozené tak, že by provedení reformy bylo složité, poslední možností je tzv. vynucená změna (revoluce), což je však vzhledem k jejich násilnosti v lidské historii krajním řešením. Násilí plodí často další násilí – místo lepší společnosti může tak být výsledkem ještě více násilí a zla.

4 Vládní moc – Boží nebo satanova?

Bible uvádí množství odkazů na to, že svět je pod vládou špatných duchovních mocností. Ježíš je Král v Božím království, satan je „vládce tohoto světa“ (Jan 14.30). Celý svět je „pod mocí Zlého“ (1. Janův 5.19) (Simon Chan: Člověk a hřích, s. 161).

Např. v listu Koloským 1, 1­6 se však dočteme o tom, že Bůh stvořil „i panstva, vlády a mocnosti (...)“. V Římanům 13,1 se zase píše: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. (...).“ Tyto verše dosvědčují, že lidské vlády nejsou samy o sobě zlé – jsou potřeba k uspořádání života lidí ve společnosti. Důvodem toho, proč jsou zlé duchovní autority s lidskými vládami ztotožňovány, je jednoduchá – hřích vůči Bohu, jehož důsledkem systém lidské vlády přešel pod kontrolu „vládce tohoto světa“ (satana). Stejně jako v každém jednotlivci zůstal určitý poškozený Boží obraz, totéž se dá říct o lidských vládách.

Bůh je stvořitelem mocenských (politických a ekonomických) struktur, které však byly pokrouceny důsledkem lidského hříchu. Pro nás, křesťany, je důležité si uvědomit přítomnost těchto zlých struktur ve světě – jejich jednání ovlivňuje široké oblasti lidského života, jako je ekonomika, kultura a politika národa. Nezapomínejme však na naději, kterou máme v Kristu, a na Jeho dílo, jehož vliv je již nyní do určité míry znát ­ přijde však doba, kdy „království tohoto světa“ se stane „královstvím našeho Pána a jeho Mesiáše“ (Zjevení 11,15), protože smrt Pána Ježíše na kříži byla trumfem nad „každou mocností i sílou“ (Koloským 2,15).

5 Boží království jako cíl naší „politiky“

Viděli jsme, že politika je nejen fenoménem naší doby, ale byla vždy určitou součástí dějin spásy. Bůh vytvořil lidské vlády proto, aby spravovaly naši společnost ­ a samozřejmě tím sloužily lidem. Jedná se tedy o jistou formu správcovství, o níž mluvil i Pán Ježíš. Pokud je politická moc zneužita, je to výsledkem lidského hříchu ­ vzpoury vůči Bohu. Je v našem zájmu nebýt lhostejný k věcem veřejným – vždyť se týkají i nás, našich rodin a našeho okolí. Na druhé straně bychom si měli uvědomovat, že kvůli našemu zájmu o tuto oblast bychom neměli opomíjet věci, které jsou daleko podstatnější.

Na závěr se proto musím vrátit opět k Pánu Ježíši: z četby evangelií vidíme, že se nikdy nevyhýbal dotazům na politická témata té doby, jeho odpovědi však vedly posluchače k zamyšlení nad podstatnějšími pravdami ­ mimo tento fyzický svět. Přestože byl zjevně ohledně tehdejší společenské situace více v obraze než lidé z jeho okolí, ústředním tématem Ježíšova vyučování nebyly aktuální politické problémy, ale nebeské či Boží království. Přitom je nutné podotknout, že jeho pozemská služba byla vlastně takovou „praktickou politikou“ -­ nejen s lidmi diskutoval a vyučoval je, ale také žil mezi nimi, znal jejich potřeby, povzbuzoval je, léčil je či vyháněl z nich démony, přitom však nezapomínal na to nejdůležitější, co není z tohoto světa. Naneštěstí typičtí Židé té doby věřili, že království Boží se vztahuje na fyzické království, kde bude vládnout Bůh, který pošle Mesiáše – osvoboditele izraelského národa. Podstata skutečného království, o němž mluvil Ježíš, jim unikla. Kéž bychom i my byli v tomto takoví jako Pán Ježíš – pro své okolí prospěšní, nevěnovali zbytečnou pozornost malichernostem, ale řešili důležité věci v našich životech – a přitom nezapomínali mít „pohled upřený na Ježíše“ a na Jeho království.

Mojmír Macháček

« Novejší příspěvek | Starší příspěvek »