Betánský blog
Vize Betanie - Dobrá zpráva pro všechny
Jako Betanie jsme došli ke čtyřem prioritám (vize) pro nejbližší období našeho života. První z nich zní: Sdílíme svůj život víry se svým mimo betánským okolím. Pokusím se zde připomenout některé aspekty, jak zazněly v kázání 5. 1. 2014.Zdá se mi, že slovo evangelizace je příliš zatížené našimi představami, které dost často nejsou příjemné. Proto budu používat termín „misie“. Toto slovo splynulo se zahraničními výjezdy a při tom tomu tak vůbec nemusí být. Možná si neuvědomujeme, že až do 16. století se slovo misie používalo pro označení učení o Trojici. Misie vyjadřovala poslání Ježíše Krista Bohem Otcem na svět a k dovršení jeho spásného díla. Šlo tedy o skutečné „Missio Dei“ – Boží misie do tohoto světa. Od tohoto je třeba se odrazit v našem přemýšlení. Misie nebo-li přinášení evangelia se sebou samým. Žiji svůj život s okolím, nemusím nic říkat, ale dávám nahlédnout do života, vytvářím hlubší vztahy, zvěstuji i svými postoji, obětavostí, činy, vstupuji do okolí s Ježíšem Kristem ve mě.
Často v církvi přemýšlíme tak, že když máme jako sbor evangelizační akce a programy, tak je to s námi v pořádku a když ne, tak narůstá dojem, že neděláme to, co máme. Jako by Ježíšovo největší poslání znělo: dělejte, co nejvíce evangelizačních akcí. Jenže to On neřekl. Misie nezačíná u sborových aktivit, ale u mě samotného. Bez osobní misie bychom se mohli stát pokryteckou církví, která dělá něco, co ale jednotlivci sami nežijí.
Misie neoddělitelně souvisí s nestabilitou (skutečná misie, nikoli misijní aktivity)
Slovo nestabilita možná zní až kacířsky v prostředí, kde se ctí řád a pořádek. Vždyť už tolikrát jsme v církvi slyšeli, že Bůh je Bohem pořádku. Podívejme se ale, co čteme v textech knihy Skutků, která popisuje zažehnutí vůbec první misie. Co se v textu objevuje, co tam čteme? ... v rozpacích říkali co to má znamenat? Co máme dělat? Narůstaly hrozby vedoucích lidu. Ti, co vyrůstali mezi řeky, začali si stěžovat na ty, kdo vyrostli mezi židy. Navštěvovat a jíst s neobřezanými? (Petr v Jeruzalémě). Je nutná obřízka a dodržování Zákona? (koncil v Jeruzalémě). Apollos, který poznal Krista, ale zná jen křest Janův (Jana Křtitele). Vzniklo spousta nezodpovězených otázek a všelijakého zmatku.
Pokud poslání nesení dobré zprávy chceme vzít úplně vážně (a jinou alternativu nemáme), pak si to žádá vědomé vykročení do nestability. Jako vykročení z bytu ven. Začíná foukat, rozhodí vám to účes vaší teologie. Je vám zima, setkáte se s chladem druhých, odmítnutím. Zmoknete, dostanete spršku argumentů a uklouznete na zamrzlé kaluži, nebo-li ztratíte rovnováhu, svou vyrovnanost. Jenže bez tohoto vyjití, se s vaší zprávou okolí nesetká. Druhá alternativa, kterou volí většina evangelikálních sborů je zachovat si svůj pořádek a jen otevřít okna a chtít ten venek dostat do bytu. Něco málo čerstvého vzduchu přijde, snad i nějaká ta kapka na parapet okna. Zůstávají nám jistoty a stabilita, ale nenaplňujeme to, proč tady ten „byt“ máme.
Představa stabilního, teologicky, organizačně či komunikačně uhlazeného a zároveň sboru misijního je na pomezí zázraku, ale spíše jde o utopii a klam. Položme si otázku, které misie byly v historii úspěšné? Vždy ty, kde misionář začal poznávat kulturu, řeč, zvyky a pak jejich jazykem, způsobem jim vysvětlil evangelium. Církev mezi Eskymáky pak vypadá hodně jinak a třeba místo beránka Božího mluví o lachtanu Božím a pořád je to Ježíš Kristus. Tito misionáři si nechali rozbourat svoji představu, své termíny a zvyky, aby evangelium došlo do srdcí lidí. Misie, které přinesli hotový ucelený systém vycházející z cizí kultury, zůstali jen cizorodým prvkem. Všimněme si, nejvíce rostla církev v dobách pronásledování, opozice, represe. Tedy bez své vlastní stability! Na příklad začátkem 70. let bylo v Číně zhruba tři miliony křesťanů. Nyní je jich k 130 milionům. A tento princip jako by byl dán do tohoto světa. Vždyť největší objevy se dějí tehdy, když vykolejíte danou stabilitu, začnete přemýšlet nekonvenčně. Nejvíce technických objevů bylo vždy v období velkých válek.
Všimněte si, že největší stabilitu prokazují sbory, které jsou nejméně misijní. Nemyslím, že dělají nejméně misijních aktivit, ale prostě nekřtí nové lidi, kteří by skutečně sami zatoužili po Kristu. Na proti tomu sbory, kde zažívají alespoň malé probuzení, jsou dost rozevláté. Kdo přináší evangelium, musí mít odvahu a být připraven k riskování. V Lukášovi 10,4-6 čteme: Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, tam zůstávejte a odtud vycházejte. A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města. Oni jdou do neznáma, bez prostředků, neví, jak bude kdo reagovat. Mít odvahu šlápnout do nejistoty! Začít jít, udělat první kroky, riskovat pro Boží království. Nebo v Matoušovi 10,16 se píše: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Kdo by chtěl být ovcí mezi vlky?
Upřednostnění Boha před naukou o Bohu
Asi známe příběh z Janova evangelia (8 kap.) o ženě hříšnici. Ježíš zde řekne ten známý výrok: kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. A tak žena podle Písma hodna smrti je zachráněna. Ježíš zde upřednostňuje hlubší pravdy evangelia (odpuštění, nenárokovatelnost trestu z pozice spravedlivého...) před naukou, která odpovídá Písmu. Nejdříve evangelium a pak „jak to má být“ v církvi. Tedy necpat „nevěřící“ do našeho systému, aby mohli znát Boha, ale vzít je mezi sebe i s jejich „nánosy“, protože když budou znát Boha, on sám jim to pomalu ukáže! Konkrétně, mluvíme-li s lidmi, neberme jim hned jako první např. víru v anděly, pozitivní myšlení, horoskopy a jiné koncepty, ale snažme se najít otevřené dveře evangelia. Když se např. k Bohu obrací člověk, který žije s někým „na hromádce“, církev má tendenci jako jednu z prvních věcí řešit předmanželský sex. Neboli – „jak to má být“ místo, aby pomohla člověku najít skutečně Boha. Pak se mu pomalu otevřou i ostatní věci. Umět popustit svou nauku o Bohu v nepodstatných věcech, aby druzí mohli dojít poznání samotného Boha! Mám za to, že Ježíš to dělal stejně. Proto jsou některé jeho výroky tak složité a zákoníky nepochopené (žena hříšnice).
Začít snít nový sen! Jediná cesta jít dal jako Betanie je začít snít nový sen. Musíme něco změnit, dát do toho všechno, nepřemýšlet, jak je to těžké a proč nejde něco nebo nic změnit. Misie začíná v srdci! Čekat, že sbor se někam pohne, že začne být misijní, dost dobře nefunguje. Umíme snít Betanii, do které přichází v neděli např. 400 lidí? Která má několik misijních „stanic“. Lidi dělají kroky k vyřešení dlouholetých problémů, bloků... Bůh jedná a my to vidíme, narůstá radost z Boha i síla projít utrpením. A my z toho nejsme pyšnější, ale pokornější, když vidíme, co Bůh dělá. Jaký máme sen o našem společenství? Můžete mi ho poslat na mail Betanie (betanie@betanie.cz).
Závěr Být ochoten vstoupit do jisté zdravé míry nestability a žít v ní (jako jednotlivci, rodiny, jako sbor). Při rozhovorech s přáteli, známými, sousedy na první místo postavit evangelium (v jakékoli podobě: pomoc, čas, naslouchající ucho, přátelství, slovo v pravý čas…) a až pak naše dogmata, představy a systém (jak to má vypadat). Začněme snít Boží sen a lámat si hlavu, jak ho naplnit!
Petr Dvořáček