Betánský blog
Proroctví v 21. století
Řecké slovo proféteuein překládané jako prorokovat, znamená také prohlásit, vyhlásit, dát na vědomí, uvést ve známost. Myšleno tedy to, co je Bohem zjeveno posluchačům skrze proroka. Smyslem je, aby vyhlášené slovo posluchač slyšel a vzal na vědomí.Pohled do dějin církve
Velký zájem o prorokování vyvolalo letniční hnutí v 19. st. a následné charismatické hnutí svým důrazem na živého Pána Boha, který se dnes a denně projevuje a mluví k člověku. Tato dvě hnutí vyrůstala z hnutí uzdravování. Téma uzdravování, prorokování a Boží mocné činy spolu úzce souvisí právě důrazem na Boží jednání v naší aktuální situaci. Tato hnutí, jak už tomu bývá v dějinách církve, byla reakcí. Reakcí na osvícenské rozumové, později liberální křesťanství 18. a 19. st. Kyvadlo se vychýlilo na přesně opačnou stranu. Církev jako škola s lavicemi a tabulí se začíná měnit na společenství s živým a přímým Božím působením. Opět se ukázalo, že zanedbání některé stránky života církve povede do reakce, místy až do extrémismu.Pohled do Bible
Protože v Bibli má proroctví své důležité místo, můžeme rozumět, že také v životě církve má své místo. Apoštol Pavel horlivě vybízí, abychom usilovali o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči (1K 14,1). V Antiochii je známo několik proroků (Sk 13,1) a v Cesareji žily čtyři prorokyně (Sk 21,9). Starozákonní texty jsou z nemalé části tvořeny zvěstí čtyř velkých a dvanácti malých proroků. Jejich služba byla klíčová v životě Izraele. V Novém zákonně je proroctví pro budování, napomenutí a povzbuzení, jak píše apoštol Pavel Korintským (1K 14,3).Pohled pod pokličku
Oproti starozákonním prorokům jsou ti novozákonní pod autoritou apoštolů, vedoucích sboru, potažmo celého společenství, které má rozsuzovat a zkoumat duchy (1J 4,1; 1Tes 5,21). To je třeba ctít, pokud vyřizuji slovo do života celého společenství. Stejně i slovo k jednotlivci je třeba posoudit a nejen nekriticky převzít. Jedním z nejstarších způsobů, jak poznat prorokování pravého od falešného je, zda se proroctví splnilo či nikoli (Dt 18,22). Což je někdy těžké a chce to svůj čas. Problém je, že rozhodnout se musíme někdy hned. Moudře to řekl farizeus Gamaliel: Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu (Sk 5,38n). Někdy je na místě věci nechat, ony sami ukážou svou pravou tvář. Dalším, také starozákonním měřítkem, podle kterého můžeme poměřovat slovo, je Písmo (Dt 13,1nn). Nikdy nezůstávejme jen u vlastních pocitů a dojmů, i když i ty sehrávají svou roli. Víme přece, jak vrtkavé je naše srdce (Jr 17,9). Na místě je i posouzení samotného nositele zvěsti, jeho života v pravdě, když má slovo od toho, který je Pravda. Nikoli ovšem po lidsku – je to podivín, zvláštní člověk, nezapadá do hlavního proudu… Takových bylo mnoho pravých proroků. Spíše jde o jeho věrnost Bohu a poctivost víry.Na jednu stranu může tento přístup působit příliš technicky a nerealisticky pro běžný, normální život. Na druhou stranu toto jsou biblické principy, jejichž překračováním se vydáváme na svou vlastní cestu. Prorokování v Církvi bratrské je jistě jako šafránu, takže vnímám potřebu modliteb za milostivé seslání slova od Hospodina do konkrétních situací, které jako církev řešíme. Často bez toho nenajdeme správná řešení, jen ta méně špatná. Buďme si vědomi, že ve starozákonní době byl falešný prorok popraven (Dt 18,20) a od časů novozákonních až dodnes, vyšlo mnoho falešných proroků do celého světa (1J 4,1). Mějme odvahu přijmout slova od Pána Boha, ale mějme i odvahu přijmout posouzení. Jde o velmi citlivé věci, protože se týkají naší víry a tedy v duchu starozákonního textu, našeho srdce, duše, našich všech sil (Dt 6,5). Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2K 3,17).
Pohled vpřed
Když jsem studoval na Evangelikálním teolog. semináři v Praze, jednou nás přišel navštívit známý mého spolubydlícího. V jeden moment se podíval na moji koženou bundu a řekl mi, že je to moje minulost, které je třeba se zbavit. Normálně by si člověk pomyslel, co je toto za „pošuka“. Jenže mě to tehdy zasáhlo hodně hluboko, protože jsem najednou přesně věděl, v čem je můj hřích, moje minulost. I toto byl moment, který mě dál směřoval a z Boží milosti jsem mohl ujít jistý kus cesty mnohem jednodušeji a rychleji. Pokud Pán Bůh mluví, mluví k těm, kdo ho milují, kdo ho hledají a na jeho vůli se ptají (J 14,21). Zeptejme se Pána Boha, co nám chce říct. Vnímejme své sny. Očekávejme na modlitbách i Boží odpověď. Umějme pojmenovat pravdivě, co nám leží na srdci, někdy to může být přesně to, co nám Bůh říká (Jr 6,11).Řešením není držet si proroctví dál od života sboru, aby nám to neublížilo a nezavádělo nás to. Ani není řešením hlavně se povzbuzovat v prorokování a dát si svobodu říkat téměř cokoli. Úzká cesta vede přes odvahu, pokoru, otevřenou komunikaci, velkou porci vzájemné lásky, poctivého rozsuzování, hledání Boží vůle na modlitbách a vnímání se jako celek. Jeden útvar, jedno tělo. Tělo, které bolí celé; když oteče kotník, celé změní rychlost nebo způsob své chůze kvůli jednomu kloubu. Tělo si neubližuje, a když, tak společně trpí a ze všech sil se snaží o uzdravení.
Petr Dvořáček