Betánský blog
Dary Ducha svatého
Ovoce a dary Ducha svatého jsou vzájemně neoddělitelné. Usilovat o dary a nedbat ovoce Ducha svatého je nebezpečné (Zásady CB, s.24). Soustředit se jen na ovoce Ducha svatého a dary odsunout bokem hrozí vyprázdněním na pouhý pokřesťanštěný humanismus. Bez charismat se církev neobejde. Ovoce Ducha svatého míří k našemu charakteru a proměně nás jako lidí. Dary ducha svatého míří skrze nás ke druhým, pro druhé.Oddíly v Písmu, které obsahují seznamy darů, (Ř 12,6-8; 1K 12; Ef 4,11-12) nám naznačují, že mezi jednotlivými sbory a skupinami sborů (denominacemi), mohou zůstat jisté rozdíly v obdarování a že sbory mají každý jinou vůni, podle toho, na kterou stránku služby Pána Ježíše sbor položí důraz. Mezi římským a korintským sborem byl jistě rozdíl, i když v nejdůležitějších darech byla shoda. V epištole k Římanům se například vůbec nemluví o daru jazyků, který tolik zaměstnával Korintské. (Zásady CB, s.24)Můžeme říct, že termín „charisma“ (dar milosti) se používá v Novém zákonně v těchto dvou rovinách:
- Dary pro službu před Bohem v církvi a ve světě 1K 12. Jsou rozdílná obdarování, dá se také přeložit jako příděly – termín pochází z rozdělování válečné kořisti. Vystrojení duchovními dary je následkem vítězství JKR na kříži. Všechno co máme v duchovních darech, je z Ježíšova vítězství. V centru služby darů bude tedy vždy JKR a spása v něm. Dary ducha (jak o nich mluví Pavel) tedy nejsou přirozenými talenty – jako například schopnost hrát na hudební nástroj nebo zpívat, ale jsou danosti, při jejichž projevech se rodí víra a poddanost Kristu.
- Věčný život jako dar Boží Ř 6,23; odpuštění hříchů, ospravedlnění jako dar Kristův Ř 5,15-16 – něco nadpřirozeného, přicházejícího k nám! Někdy máme dojem, že dary máme tak trochu ve svých rukách, že oslovíme lidi vždycky, když kážeme, protože prostě máme takový dar. Když máme dojem, že nám nebo někomu Pán Bůh něco říká, tak prostě prorokujeme, protože už to tak přece mnohdy bylo. Když máme dobře „zmáknutý“ hudební nástroj, tak přece jde vždy o službu Bohu jeho dary. Člověk lehce ve službách v církvi nabude dojmu, že má věci pod svou kontrolou. Ale je tomu jen asi do té míry, do jaké máme pod kontrolou Boží odpuštění našich hříchů, naše ospravedlnění či věčný život. A to pod naší lidskou kontrolou skutečně nemáme. Vede nás to k pokoře, prosbám o milost a uvědomění si závislosti na Bohu.
Duch uděluje své dary, jak sám chce (1K 12,11). Někdy nám bude trvat, než se smíříme se svým darem. Než přijmeme s vděčností a radostí službu, kterou jsme dříve měli za tu méně důležitou. Je nejlepší, když malé děti oblékají do mrazu jejich maminky a není to na dětské volbě. Mám za to, že podobně je to i s duchovními dary. Apoštol Pavel nás spolu s Korintskými vyzývá, abychom usilovali o vyšší - vzácnější dary, kdy mu jde především o celou pestrost Božích darů uprostřed církve. Znamená to ale, že jisté charisma není nezměnitelný zákon. Přijde doba, dá-li Bůh, kdy budeme moci jít dál v duchovním životě a službě. A to je třeba s horlivostí očekávat, vyprošovat a o to usilovat nejen jako jednotlivci, ale jako celé sbory. Nikoli zajet do svých kolejí, ve kterých jsem si už po letech jist a příliš toho už neočekávat ani neusilovat. Dary Ducha svatého nebyly jen pro první církev 1K 1,6-7 a tedy dále jsou dávány. Něčemu takovému nenasvědčují slova apoštola Pavla ani samotného Ježíše. Tento názor má své kořeny v reformované teologii, kdy Kalvín do jisté míry snižuje význam pozemského života ve srovnání s věčným životem. Nejde přece jen o fyzické uzdravení, ale především a k tomu i zázračná uzdravení směřují, jde o záchranu duše. Mocné činy a jiné projevy Ducha jsou pouze znamením, jejich smyslem není úleva, vysvobození, uzdravení, poznání ve zdejším životě. Proto duchovní dary nejsou v jeho hledáčku. Do jisté míry je třeba s Kalvínem souhlasit. Cílem přece nejsou pompézní zázraky či projevy, ale zjevení skrytých věcí v srdci člověka tak, že se člověk pokoří před Bohem. Jde tedy o vnitřní zjevení, ale to nevylučuje a nemá umenšovat důležitost vnějších projevů! Jsou to dvě stránky jedné mince.
Sledujeme také obživení, které v církevní práci přinášelo a přináší charismatické hnutí a chceme kriticky přijímat vše zdravé, čím Duch svatý oživuje práci církve. Naším vzorem jsou sbory, budované apoštolem Pavlem, v nichž se plně uplatnily dary Ducha svatého a svobodné působení Ducha, a přece tam vládl biblický pořádek a řád. (Zásady CB, s. 24.)Není třeba odmítat či vytěsňovat dary jako jsou dary jazyků - schopnost promlouvat k Bohu jazykem, který jsme se nikdy neučili (1Kor.12:10,28, 1Kor.14:13-19, Sk.2:1-3, 10:44-46, 19:1-7, Mk. 16:17). Mluvení jazyky může (Sk 2,4; 19,6), ale nemusí (Sk 2,41; 4,31; 9,17.18) být průvodním znamením naplnění Duchem a zejména není důkazem, že člověk v plnosti Ducha svatého žije a působí (viz korintští křesťané 1K 1,7.11; 3,3; 5,1). Je na nejvýš zvláštní, že v některých církvích (nejen sborech) těžko najdete někoho, kdo tento dar nemá a v jiných zase naopak někoho, kdo ho má. Podobně ap. Pavel vyzývá, abychom nepohrdali prorockými dary (1Tes 5,20). A opět se jeví zvláštní, když někdo má proroctví téměř na počkání a „Pán mu neustále něco říká“ – především vůči těm druhým a na druhou stranu se jeví jako jistá nezralost společenství, kde se prorocké slovo u nikoho neobjeví celé roky nebo o tom snad nemá odvahu mluvit. Může se zdát, že skutečné dary projevující se velkou Boží mocí vymizely. Ale stačí se rozhlédnout do jiných částí světa jako je Asie, Afrika a zjistíme to, co opakovaně slýchám na pastorálních konferencích kazatelů Církve bratrské, a sice že poznání a vyučování máme v hojnosti (jako Církev bratrská), ale moci Boží se nám nedostává. Jsou země, kde se i dnes projevují duchovní dary v nesrovnatelné míře oproti Evropě. Kéž by Duch Boží zavanul čerstvě i v našich končinách! Ale není na místě naříkat nad tím, že Duch svatý takto v našich končinách nepůsobí, je to také o nás, o našich životech, prioritách, nasazení a odhodlanosti jít proti proudu. Chopit se vírou „lopaty a krumpáče“ a nechávat za sebou skutky Jk 2,20-22.
Vzhledem k formátu tohoto úvodníku není možné se zde věnovat jednotlivým duchovním darům, ačkoli by to bylo velmi zajímavé a věřím obohacující. Letnice jsou pro nás výzvou jít ještě dál. Vždyť učedníci byli také spasení, poznali hloubku Boží milosti a moc evangelia Ježíše Krista, ale Letnice změnili jejich službu. Je to také na nás, jak budeme žít, čemu věnovat své síly a čas, s jakou bázní Boží budeme uskutečňovat své spasení. Kéž jsme hodni, aby nám Hospodin přidal zmocnění svým Duchem Kristovým!
Pane, smiluj se!
Petr Dvořáček