Betánský blog
Duch svatý a my
V sérii "Mantinely" se v následných měsících budu věnovat věroučným tématům a to z důvodu, že se jeví jako potřebné, vyjasnit si čemu věříme, jak rozumíme Písmu a praxi života ve víře Bohu. Jako úvodní téma jsem zvolil, jak věřím téma klíčové, a to je osoba Ducha svatého a jeho jednání v našich životech. Bude mě zajímat 1. Identita, role Ducha svatého; 2. Přijetí, křest, naplnění; 3. Život v Duchu svatém; 4. Ovoce; 5. Dary.Ústava a Řád Církve bratrské čl. 7, odst. 7 „O Duchu svatém“ říká: Věříme, že o letnicích seslal Bůh skrze Ježíše Krista Ducha svatého (Sk 2,33), který lidi usvědčuje z hříchu (J 16,8), vede k pokání a víře v Krista, a tak z nich činí nová stvoření (2K 5,17; Ř 8,2). Znovuzrození se projevuje nesením ovoce Ducha, především láskou k Bohu a lidem Ga 5,22). I po znovuzrození (J 3,5; Tt 3,5) jsou věřící Duchem svatým zmocňováni a naplňováni (Ef 5,19) a dostávají dary (1K 12,4-11; Ř 12,6; Ef 4,11) k účinné službě v církvi i ve světě (2Tm 1,6-7; 2Tm 2,1).
Role a identita Ducha svatého
Duch svatý není žádná síla, energie či jedna z forem Pána Boha. Je to jedna ze tří osob, která je jedné podstaty se zbylýma dvěma osobami Otce a Syna. Duch svatý je konkrétní osobou Boží (jako osoba může být podváděn Sk 5,3 či zarmucován Ef 4,30, v řečtině je označován mužským rodem nikoli jen středním: Jakmile však přijde ON, Duch pravdy J 16,13). Je to vidět i na tom, že jsou mu přisuzována Božská jména Duch Hospodinův (ze SZ) = Duch Boží (2Pa 24,20) = Duch vašeho Otce (Mt 10,20) = Duch Sv. (Sk 28,25; 1P 4,14; L 1,35) = Duch pravdy, Ježíšův (Sk 16,7)... Všechny termíny jsou o téže Boží osobě. Dále se mu připisují Božské vlastnosti, jako jsou všudypřítomnost (2. Kor 13,13), vševědoucnost (1. Kor 2,10), všemohoucnost (1. Kor 12,11) či existence před stvořením světa (Gn 1,2), uskutečňování Božích záměrů (Ga 4,6; Ř 8,9), Boží skutky jako stvoření (Job 26,13), znovuzrození (Jan 3,5-6) či vzkříšení (Řím 8,10-11) a je mu také vzdávána Božská úcta (Sk 5,3-4; Mt 28,19).Řecký termín paraklétos lze přeložit jako rádce, přímluvce, potěšitel, advokát či učitel. Podíváme-li se na život apoštolů a první církve, Duch svatý se od začátku projevoval viditelně na životech těch, kteří ho přijali. Není to tedy něco či někdo neviditelný, ale jeho působení je zjevné na životech lidí nejrůznějšími způsoby. Duch svatý nám dává sílu ke službě a ke svědectví (Sk 1,8), usvědčuje z hříchu (J 16,8), působí znovuzrození (J 3,5-6), působí ovoce křesťanského života (Ga 5,22), pomáhá při modlitbách (Ř 8,26), dává duchovní dary charismata (1K 12,1-11), kterými sloužíme druhým. Duch svatý je ten, kdo nás provází a skrze nás jedná, ať jsme si toho více či méně vědomi. Jako se různým způsobem v nás odráží Pán Bůh podle toho, jaké jsme osobnosti, tak se i různým způsobem projevuje Duch svatý. Někdy se nám věci můžou jevit málo duchovní až neduchovní, když například začneme mluvit o penězích a organizování. Jindy se věci jeví velmi duchovně, ale skrývá se za nimi jen lidský strach, pýcha či touha po moci zaobalená do křesťanského žargonu.
Také Duch svatý oslavuje Ježíše Krista (J 16,14), učí nás všemu a připomíná nám slova Ježíše Krista (J 14,26), vydává svědectví (J 15,26), uvádí nás do veškeré pravdy (J 16,13), díky němu jsou lidé přiváděni k Pánu (Sk 11,24). Tedy je to On, kdo vládne duchovním bohatstvím, nikoli my. Jeho působení nemůžeme imitovat (snad jen dočasně), vynutit, strhávat na zem či lidi. Dílo Boží se bez jeho působení prostě neděje. Jeho působení nelze ovládat ani směřovat, stejně jako když vane vítr (J 3,8). Jsme na Duchu svatém plně závislí. To mě vede k obezřetnosti a bázni něco vydávat za jeho dílo a mluvit v jeho jménu, ale i k odvaze, která mně člověku nemusí být vlastní. To by měli mít na paměti všichni, kdo v církvi kážou, vyučují či nějakým způsobem promlouvají do životů druhých.
Přijetí, křest, naplnění Duchem svatým
Začátkem duchovního života je znovuzrození a dar Ducha svatého je jeho nedílnou součástí (Sk 2,38; 9,17; J 3,5-6; Ef 1,13). Tak jsme „jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo“ (1K 12,13). Znovuzrozený člověk má potom prožívat nová očištění, zmocnění a naplnění Duchem svatým jako zřetelné zkušenosti. Nejedná se však o kvalitativně vyšší stupeň, nýbrž o postupné rozvíjení a prohlubování duchovního života (Sk 4,31; 13,9).Tolik ze Stanoviska společné konference Církve bratrské v Brně v roce 1995. Křest Duchem tedy nevnímáme jako nějakou duchovně kvalitativně vyšší úroveň, do které někdo může dojít, ale jako součást znovuzrození. Tam jsme ponoření – pokřtěni do Otce, Syna i Ducha. Je však možné a jsme k tomu povzbuzování ap. Pavlem zakoušet nová a nová naplnění Duchem svatým (Ef 5,18-19: ... ale naplňujte se Duchem..., překlad ČSP), která souvisejí s využitím nám svěřeného času, poznáváním Boží vůle a prohloubením života víry, služby a lásky k Bohu. Přičemž mluvení jazyky může (Sk 2,4; 19,6), ale nemusí (Sk 2,41; 4,31; 9,17.18) být průvodním znamením naplnění Duchem a zejména není důkazem, že člověk v plnosti Ducha svatého žije a působí (viz korintští křesťané 1K 1,7.11; 3,3; 5,1). Tolik konference CB v Brně v roce 1995. Jakékoli odstupňování duchovního života ať na základě duchovních zkušeností, zjevení, darů, schopností či „zásluh“ je třeba rozhodně odmítnout. Před Bohem jsme si všichni rovni (Job 34,19). Veškeré duchovní zkušenosti, poznání, dary ... mají vést k budování těla Kristova – církve a to v dávání druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3nn). Jedině tak to může fungovat. Rada Církve bratrské se k tomuto vyjádřila v Teologických stanoviskách a doporučení z r. 2007 v č. 30: V 1K 12,13 čteme, že jsou pokřtěni Duchem všichni Korintští křesťané. Křest Duchem je zde spojován se společenstvím, jedná se o „křest do těla“, tj. do církve. K církvi jsme byli připojeni při znovuzrození, Duchem svatým. Tento neviditelný akt se poté potvrzuje při křtu vodou. Nechceme tímto zpochybňovat jakoukoli druhou zkušenost, je-li z Božího Ducha, ale ani třetí, čtvrtou a mnohé další. Bylo by smutné, pokud bychom po jedné zkušenosti ustrnuli. Zároveň nechceme, aby se z určité zkušeností, dělala norma vyšší a nižší duchovnosti, protože „Duch vane jak chce“. Zároveň si nemyslíme, že texty v evangeliích a Skutcích dávají teologickou oporu k vytvoření normativního učení o dvojstupňové zkušenosti vedoucí k vytvoření vyšší a nižší kategorie křesťanů.
Život v Duchu svatém
Život v Duchu svatém může znamenat někdy velmi nekonkrétní vedení, které spočívá prostě v naší lásce, radosti, pokoji, trpělivosti, laskavosti, moudrosti, prozíravosti… Jindy však vedení Duchem svatým je velmi konkrétní. Apoštolové zažívali, že jim Duch svatý něco řekl (Sk 11,12), jindy jim zabránil zvěstovat Slovo (Sk 16,6), nedovolil jim dostat se do Bythynie (Sk 16,7) a jinde najdeme zmínku o tom, že Duch nutil apoštola jít do Jeruzaléma (Sk 20,22). Vedení Ducha svatého může být jak velmi konkrétní, tak i velmi nekonkrétní. O obojí můžeme usilovat a ani jedním není třeba pohrdat.Můžeme spolupracovat s Duchem svatým. Podle Ř 8,9 žijeme ne ze své síly, ale z moci Boží. Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti (Ř 8,16). Duch přichází na pomoc naší slabosti (Ř 8,26). Duch s námi zůstává a je v nás (J 14,17). My Ducha svatého známe (J 14,17). Nejde o to dorůst takové dospělosti ve víře, že už Ducha svatého a jeho konkrétní vedení není třeba. Ani není naším úkolem zůstat infantilním duchovním dítětem, které si neustále vynucuje Boží vedení, aby mělo alibi pro své činy a rozhodnutí. Jde o vzájemnost nás a Božího Ducha. O jeho proměnu nás a naší poslušnost a vydání jemu.
S Duchem svatým zápasíme ať vědomě, či nevědomě. Naše přirozenost nás táhne k věcem, ke kterým Duch nesměřuje (Ga 5,16-17; Ř 8,6). Jde o naprostý protiklad našich přirozených tužeb a Božího Ducha. Kdo si není tohoto vědom, může lehce přesvědčit sám sebe, že nejedno jeho přání je přání Ducha. Život v Duchu svatém znamená také umírat svým tužbám a mnohým přáním. Také to je tajemství duchovního života.
Nezvěstujeme a nesloužíme pouze na základě lidské moudrosti a rétorické či jiné dovednosti. Základem naší služby je Duch a jeho moc (1K 2,4; 1Te 1,5). To je třeba si připomínat, abychom nesklouzli do rutinérství, do spoléhání na naše schopnosti, dovednosti, finanční prostředky… Ač toho všeho je nám také zapotřebí a mnohdy právě to bude nástrojem Ducha svatého. Sám ap. Pavel ale nechce, aby víra jeho posluchačů - následovníků Krista byla postavena na lidské moudrosti či dovednosti (1K 2,5), ale na Duchu a jeho moci.
Petr Dvořáček